Grabštejnský hradozámecký areál se po druhé světové válce stává součástí vojenského prostoru, hrad (horní zámek) slouží jako ubytování vojáků a jejich rodin, dále jako skladiště a zhruba od počátku 70. let minulého století začíná chátrat a postupně se proměňovat v ruinu. Tu roku 1986 navštívil statik Ing. Miroslav Fuchs a tehdy byly započaty první záchranné práce, avšak nejvýrazněji se projevovaly teprve od přelomu let 1989–1990. Prvním logickým krokem bylo zajištění a stabilizace krovů a také zavěšení a ukotvení klenby nad vstupním renesančním sálem v přízemí horního hradu. Na konci této první fáze obnovy byl pak celý objekt staticky zabezpečen, byť s použitím netradičních a nepříliš s původní konstrukcí kompatibilních materiálů – a to betonu a oceli. Tím pádem musely být v pozdějších letech částečně sanovány, ačkoli ve své době hrály zásadní roli v záchraně hradu. Dále byly již zabezpečené krovy provizorně zakryty vlnitým plechem a asfaltovými šablonami či betonovou krytinou, věž byla nově zakončena zvonovou helmicí s lucernou, aby tak více odpovídala saské renesanci. Střecha nad jižním křídlem horního hradu nebyla obnovena, nýbrž nahrazena pochozí plochou terasou. Celá tato etapa vyvrcholila v souladu s původní koncepcí renovace objektu vytvořením depozitářů Severočeského muzea v Liberci, neboť se počítalo se vznikem interiérové instalace využívající fondů právě tohoto muzea. Od roku 1993 je hrad postupně zpřístupňován veřejnosti.

Následně se začalo uvažovat o další fázi obnovy památky, pro niž byl jako architekt vybrán prof. Václav Girsa se svým ateliérem Girsa AT. Objekt byl v daném období sice celý „pod střechou“, ale chyběly mu dveře, okna i podlahy, navíc většina místností horních pater byla bez stropů a umožňovala tak, byť poněkud nechtěný, průhled rovnou do krovu. Byla to doba konzervace autentických prvků jak v interiéru, tak v exteriéru, např. se jednalo o konzervaci fasád horního hradu, obracejících se do horního nádvoří (na přelomu let 1999–2000), nebo jižní fasády celého hradu (v roce 2002), během níž byla zrestaurována dochovaná část renesančních sgrafit, na obou baštách se ale uplatnila až pozdější, barokní úprava. V interiérech – i vzhledem k plánovanému návštěvnickému provozu – přišly jako první na řadu sklepy a místnosti v přízemí severního křídla. Během dalších prací, už na jižním křídle horního hradu, byla odstraněna střešní terasa a nahrazena původní hmotou – tedy sedlovou střechou, jejíž štít se přimykal k „slepé“ štítové stěně vedoucí do nádvoří. Sál o patro níž, vzniknuvší za doby vojenské správy hradu vybouráním příček, byl ponechán a v letech 2003–2004 opraven. Přístup architekta k památce ocenila i odborná veřejnost, např. mu byla udělena Grand Prix Obce architektů v r. 2002 v oblasti rekonstrukcí.

Poslední ze zatím proběhlých etap renovace se uskutečnila podle projektu s cílem vytvořit z hradu kulturní a společenské centrum Euroregionu Nisa. Vlastní realizace byla započata na konci roku 2007 a nejvýznamnější část byla do dvou let hotova. Jednalo se o vlastní rekonstrukci hradu, během níž se na střechu vrátila tradiční krytina – keramické pálené bobrovky – dále byla restaurována kaple sv. Barbory, byly upraveny komíny a vápennou vodou konzervována a injektáží upevněna západní a severní fasáda, přičemž se na tu západní částečně vrátila transferovaná sgrafitová výzdoba v pásu pod korunní římsou objektu. Zbylá část je v současnosti umístěna na doplňkové prohlídkové trase v předsálí místnosti s originálem sochy sv. Barbory, jež byla ještě za clam-gallasovského období umístěna v hradní kapli.

Dalším počinem byla rekonstrukce východního a jižního křídla hradu včetně restaurátorských průzkumů, které odhalily v prvním patře východního křídla dochované omítkové vrstvy z různých období. Renesance je tak zastoupena v jihovýchodním sále, dva pokoje severněji byly obnoveny ve stylu art deco a poslední z prostor na této východní straně pak v klasicistním duchu. V západní partii východního křídla se původní omítky nedochovaly, avšak v největším sále (v severní části tohoto traktu) byla ponechána originální dlažba v kombinaci prvků kamenných a terakotových. V jižní části přízemí – v bývalé konírně – se dochovaly také renesanční kletované omítky, ty byly opět konzervovány.

Už od počátku rekonstrukce se v ní angažovaly dobrovolné skupiny ať už z řad českých, či zahraničních studentů, dále místní samospráva a uvědomělá veřejnost. Poslední dvě složky se vzácně skloubily v obecně prospěšnou společnost Benefiční koncerty, která v roce 2017 uspořádala již 25. (poslední) benefiční koncert pro Grabštejn. Také z výnosů těchto koncertů byla obnova areálu – mimo jiné – do jeho převážně renesanční podoby taktéž financována.

Aktuálně na hradě probíhají další drobnější opravy: hlavní věž dostala nové vnitřní osvětlení (2023), byly provedeny kompletní hydroizolace horní části hradu (2022), byla vybudována nová vodovodní přípojka a čistička odpadních vod, na to navázala oprava parkoviště a přístupových cest (2023), proběhla I. etapa opravy dláždění velkého nádvoří (2024). 

Větší pozornost nyní věnujeme venkovnímu areálu, kde plánujeme opravu opěrné zdi na bylinkové zahrádce, dále probíhá odborné zhodnocení dřevin, ošetření starých stromů a nová výsadba. Velkým snem a cílem do budoucna je vrátit lesoparku historickou podobu a zpřístupnit dnes skoro zaniklou cestní síť.